Když jsem poznala svého manžela, nastal pro mě zásadní životní zlom. Najednou jsem na nic nebyla sama. Viděl na mně tolik pozitivních věcí a ukazoval mi je.
Zažívala jsem pro mě dosud neznámé pocity ocenění, pochopení a zájmu. Dal mi šanci být sama sebou a já si moc přála, aby mě znal se vším všudy.
Věděla jsem o sobě, že jsem velmi emocionální člověk a toužila jsem po tom, aby mé emoce zažíval se mnou. Jistě chápete, že je celkem problém rozumět emocím někoho jiného.
Právě v té době jsem začala k osvětlování svých emocionálních pochodů používat různá přirovnání. Hledala jsem praktické, reálné věci, které by dokázaly co nejvíce připodobnit danou situaci.
Každý den děkuji za to, že mi můj manžel naslouchá a taktika přirovnání mezi námi funguje.
Vzájemně se obohacujeme o každodenní postřehy a prožitky. Cítím, že jsme na jedné lodi, a to naše manželství nese. Radujeme se spolu, strachujeme se spolu, smutníme spolu, vzájemně se povzbuzujeme, bojujeme a vítězíme.
Udělali jsme zkušenost, že nám přirovnání pomáhá lépe pochopit nepochopitelné.
Proto mě i zaujala kniha, nad kterou bych se chtěla zamyslet.
Cituji přirovnání: (Jak plný je tvůj kbelík? – Tom Rath)
TEORIE KBELÍKU A NABĚRAČKY
Každý z nás má neviditelný kbelík. Ten se neustále vyprazdňuje nebo naplňuje v závislosti na tom, co nám říkají či dělají ostatní.
Když je náš kbelík plný, cítíme se skvěle. Když je prázdný, je nám hrozně.
Každý z nás má i neviditelnou naběračku. Když tuto naběračku užíváme k tomu, abychom plnili kbelíky druhých lidí (tím, že říkáme nebo děláme věci, abychom podpořili jejich pozitivní emoce), naplňujeme i svůj vlastní kbelík.
Ale když tuto naběračku užíváme, abychom z kbelíků ostatních odebrali (tím, že říkáme či děláme věci, které jejich pozitivní emoce narušují), ubíráme i ze svého kbelíku.
Jako jakýsi přetékající pohár nám plný kbelík dává pozitivní náhled a obnovuje naši energii. Každá kapka, která dopadne do kbelíku, z nás dělá silnější a optimističtější osoby.
Avšak prázdný kbelík otravuje náš pohled na svět, obírá nás o energii a podkopává naši vůli. Proto nás to pokaždé, když někdo ubere z našeho kbelíku, zraňuje.
A tak každou chvíli, den, co den stojíme před volbou: Můžeme si kbelíky navzájem plnit, nebo z nich můžeme odebírat. Je to důležitá volba, která zásadně působí na naše vztahy, výkony, zdraví a štěstí.
Přirovnání k číši, nebo poháru spokojenosti,
který musí být po okraj, a pak teprve mám myslet na ostatní, jsem slyšela mnohokrát. Ano, člověk nemůže rozdávat co sám nemá, ale uzavřít se sám do sebe a rezignovat na své vlastní možnosti něco změnit, je také velký problém.
V roce 2000 se nám s manželem narodilo první dítě. Nastoupila jsem na mateřskou dovolenou, a protože jsme právě dokončili stavbu našeho domu, byli jsme hodně zadlužení. Dva roky před tím jsem měla příležitost zřídit si živnostenský list na účetnictví. Pracovala jsem před mateřskou v oboru.
Chtěla jsem manželovi pomáhat se splácením dluhů i během mateřské dovolené. Dařilo se mi, proto jsem takto pracovala dalších 20let, během kterých se nám narodili další tři děti.
Neuvědomovala jsem si, že svět kolem mě se mění.
Neměla jsem problém komunikovat s úřady, vzdělávat se, pracovat, starat se o děti… byla to moje bublina, ve které jsem byla silná.
Průšvih nastal, když jsem se měla po X letech vrátit ke společenskému životu. Tady už nebylo možné nastudovat novelizované zákony a jednat podle nich. Přišlo mi jako by se lidé za těch 20let zbláznili. Neorientovala jsem se v intrikách a různých hrách, kterými se mnou manipulovali. Ničila mě spousta nedorozumění, která vznikala na základě mé naivity…
Tehdy by mi moc pomohla teorie kbelíku a naběračky.
Princip rovnováhy v dávání a přijímání. Náš život je totiž formován na základě kontaktů a zážitků s ostatními lidmi. Záleží úplně na všem! Ať už je to dlouhý rozhovor s kamarádkou, nebo jen objednávka v restauraci… Vše, co se kolem nás odehrává nás učí, otužuje… Vše, co sami řešíme, děláme a překonáme nás posiluje. Potřebujeme lidi, abychom mohli poznávat sami sebe.
Stranit se jim je dobře možná na chvíli, když se potřebujeme dostat sami k sobě, ale jinak nás to nenápadně degeneruje.
Proto nás všechny chci povzbudit, buďme odvážní
a připravme si své kbelíky a naběračky.
Nebojme se zmatků ve společnosti a vnímejme a poznávejme sami sebe. Učme se rozlišovat.
Když víme, co od sebe můžeme čekat, lépe se nám rozhoduje, do čeho jít a kdy jen zůstat stát a nechat okolnosti plynout kolem nás.
Každý den přináší mnoho příležitostí, zkušeností, poznání, pochopení… můžeme se vzájemně povzbuzovat a sdílet.
Co si o tom myslíte vy?
Najdete mě také na https://www.facebook.com/Pevneavrovnovazenavlastnichnohou.
Jsem šťastná, že jsem se díky svému báječnému muži neztratila.
Kéž bychom byli nadějí všem, kdo touto zkouškou procházejí. Zveme vás k našemu společnému projektu: “PEVNĚ A V ROVNOVÁZE NA VLATNÍCH NOHOU”
Můj příběh si přečtete zde:https://jirinkajirkova.cz/muj-pribeh/