Co je špatně, co dobře

Nedávno se mi dostala do ruky kniha Toma Ratha. Vzpomíná na svého dědečka a přináší nám srozumitelnou formou  jeho dlouholeté poznatky a životní inspiraci.
 
„Na začátku padesátých let 20. století můj dědeček Don Clifton učil psychologii na Univerzitě v Nebrasce a všiml si jedné zásadní obtíže: Psychologie byla jako obor téměř výhradně založena na zkoumání toho, co je na lidech ŠPATNĚ.
A tak ho začalo zajímat, jestli by nebylo vhodnější zabývat se tím, co je na nich DOBŘE.
Proto příštích 50let Don a jeho kolegové udělali miliony rozhovorů, při nichž se soustředili na to pozitivní, a ne na zápory.“
(Tom Rath – z knihy: Jak plný je tvůj kbelík?)

Schopnost, nebo umění rozlišovat

Když jsem byla malá, vládl v naší společnosti totalitní režim. Vše bylo jasně nalajnované a nám to bylo do hlavy vtloukáno jako zaručená pravda. Bylo rozhodnuto, co je dobře a co špatně. Díky své nejlepší kamarádce, která měla vzdělané rodiče, jsem tušila, že tady něco nehraje.

Naštěstí přišla „Sametová revoluce“. Hráz propagandy se protrhla a vyplavaly na povrch různé lži a podvrhy. Pro společnost to byla velká úleva. Dodnes si pamatuju ( i přesto, že jsem byla tehdy dítě) atmosféru a pocity lidí kolem mě

S příchodem svobody samozřejmě přišla i vlna nejasností, bezradnosti a nerozhodnosti ve spoustě situacích. Národ se rozběhl do všech stran a každý žil, jak si myslel, že je to nejlepší. Nikdo vlastně nevěděl, co je dobře. Měli jsme jen zkušenost, že totalita byla špatně.

Uběhlo 33let a společnost je tam, kde je. Na jedné straně potkáváme mnoho vůdců, kteří nabízejí zaručené návody na spokojený život. Na druhé straně přibývá lidí s psychickými těžkostmi. 

Stále se těžko orientujeme co je dobře a co špatně.

Možná je čas zastavit se. Přestat dávat důležitost všem poradcům, nebo „rádoby“ odborníkům. Začít se ptát sami sebe. Ponořit se do sebe až na hranici vlastní existence. Poznávat sami sebe a na základě vlastní originality a identity, se kterou jsme na svět přišli, žít zodpovědně svoji svobodnou vůli. 

Jen vy a TEN, kdo vám dal život ví, co je pro vás správně.

Svobodná vůle, osobní rozhodnutí

V dobách, kdy jsem na tom byla psychicky špatně a nevěděla kudy kam, jsem se tématem „svobodné vůle“ hodně zabývala. Prý jsme ji každý dostali. Je jen na nás jak s vlastním životem naložíme. 

To je krása, ale co když vás okolnosti, nebo lidé kolem vás svazují a vy podléháte různým dilematům? Tlak vám odebírá svobodnou vůli. Kudy z toho ven? 

Dostal se mi do rukou tento citát:

Uvědomila jsem si, že se mi těžko žije a, že  můj život mi dokonce může uplynout aniž bych ho sama prožila. Možná to znáte, přišlo mi, že není ještě ten správný čas to, nebo to řešit… „Ještě to nezvládnu!“, „Ještě to musím vydržet!“, „Ještě to musím dodělat…“ Výmluvy, výmluvy, výmluvy… Tak dost!!! Nechci být jen loutka, kterou každý tahá za provázky, jak se mu zachce. 

Slovo "zodpovědnost" budí respekt a možná i strach

Teda alespoň já jsem to tak nějak vnímala. Bála jsem se mít vlastní názor, cokoli rozhodnout jinak, než se ode mě očekávalo. Bála jsem se jít s někým do konfliktu. Bála jsem se projevit, prosadit. Bála jsem se kritiky a zkoumavých pohledů… Neuměla jsem se zastat sama sebe.

To vše se mi dělo právě proto, že mě minulost dostatečně nepřipravila na dospělý život. Bylo jednodušší mít otevřená vrátka a nalhávat sama sobě, že za svou situaci nemůžu, že jsem oběť, která se musí přizpůsobit, vydržet to… Nazvala bych to jistotou davového člověka. Z nedostatku odvahy jsem odkládala krok k vlastní zodpovědnosti, samostatnosti… vystoupit z davu a být sama sebou.

Tak je opravdu možné žít celý život.

Hodně jsem řešila svou nespokojenost a nechtěla to tak! Jistě chápete, že změna nenastane pouhým rozhodnutím. Jde o postupný vývoj. Začala jsem si více všímat vztahů a principů jednání mezi lidmi. Rovnala jsem si to v hlavě. Sama bych svůj zmatek rozmotat nedokázala, proto jsem vyhledala pomoc terapeuta.

Co to "Ta moje zodpovědnost" vlastně je?

Formulovala jsem si ji jako život podle těchto principů:

  •  Moje jednání musí odpovídat mým názorům, mému přesvědčení (neřídit se slepě názorem někoho jiného).
  • Moje slova musí odpovídat mým skutkům (nemohu o něčem mluvit a na druhou stranu dělat věci jinak).
  • Vše musím dělat s tím nejlepším úmyslem (vypočítavost, intriky, naschvály… kazí charakter).
  • Přidělený úkol musím plnit jak nejlépe dokážu (žádné podvody, nepoctivost…).
  • Uznám chybu a musím se snažit o její nápravu.
  • Budu otevřená novému poznání a respektu k jiným názorům.
  • Za svými názory a postoji si budu pevně stát.

Když budu takto žít, co hrozného se mi může dít? Nakonec jsem byla překvapená. Tento způsob života mi je naprosto přirozený. V takovém světle jsem uviděla svůj život jako něco, na co se těším. Toho se nemusím bát. 

Samozřejmě, že se mám stále co učit a poznávat. Následně přehodnocovat názory, postoje a upevnit si svá osobní přesvědčení. To je práce na celý život. Není důvod se bát chyb, protože k našemu růstu nutně patří, na základě nich se měníme, zrajeme… (Stačí je jen uznat, omluvit se, zjednat nápravu… a jde se dál.)

Proč jsem se zodpovědnosti tolik bála? Myslím, že asi proto, že jsem konkrétně nevěděla co to je zodpovědnost. Slýchávala jsem toto slovo v souvislosti s různými hrozbami, nebo nepříjemnostmi.

Možná to znáte… neznámé a nejasné věci, okolnosti a situace nás předčasně plní obavami. Nejtěžší je nepodlehnout jim a udělat krok do neznáma, který nám ukáže, že představa byla horší než skutečnost.

Prima, dosud je to jasné. Jde o stranu mince, která se týká mě. Tu můžu vylepšovat. Ale co druhá strana mince? Všechno to „nepříjemno“ ve kterém žiju. Co s tím mohu udělat? 

Tady už jsem byla v koncích. Život mě opakovaně podsouval, že na prvním místě za vše mohu já. Přišla mi na pomoc slova mého terapeuta: “ Jednání jiných lidí už není tvoje starost.  Tvá vnímavost  zaznamenává tlak zodpovědnosti někoho jiného, kdo se ji snaží na tebe převést

Chyby děláme všichni, ale zodpovědnost máme každý svou. Už vím co s tím mohu dělat:

  • Musím se naučit zastat sama sebe! Bránit se!
  • Nesmím přijímat zodpovědnost někoho jiného
  • Na všem mohu pracovat. Dělat chyby je normální. Podstatné je poznat, že se to děje.
  • Musím se učit rozlišovat co „je moje“ a co „není moje“ zodpovědnost..

Všichni máme stejná práva, najděme v sobě lidskost.

Ráda bych vás touto cestou povzbudila k odvaze žít svůj život, svou svobodnou vůli. Nebát se vystoupit z davu. 

Přirozeně v sobě každý  máme své dobré a špatné já. Je jen na nás, zda přijmeme svou zodpovědnost, budeme na sobě pracovat a usilovat o dobrý život nás všech.

Nepotřebujeme od nikoho radit a diktovat, co je dobré a co špatné. Stačí se sami v sobě učit „umění rozlišovat.“

Jsem vděčná všem moudrým a vzdělaným lidem, kteří nám dávají možnost dozvědět se lidskou formou něco víc o sobě, o vztahových principech, o psychologii – principech našich duší.
 
Zajímá vás to? 
Můžeme se společně zamýšlet dál. Třeba nad knihou „Jak plný je tvůj kbelík?“ 🙂🧡
 
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ. ( Těším se na vaše reakce, připomínky a návrhy. Pište mi na info@jirinkajirkova.cz)