Můj příběh zotavení

Ahoj, jmenuji se Jiřinka

žiju svůj originální život. Nesvazují mě očekávání druhých lidí. Nejsem člověk, který pluje s davem. Užívám si svou vnitřní svobodu. 

Přijímám sama sebe. Vím kdo jsem a kdo nejsem. 

Můj příběh zotavení
aneb jak jsem našla sama sebe

Dozrála jsem v dospělou ženu, která před ničím jen tak necukne. Kráčím světem s pokorou a obrovskou chutí žít!  Mám krásnou rodinu. Jsem 24let šťastně vdaná. S manželem máme pět dětí.  O pestrost všedních dnů nemám nouzi. 
Nevím co je to stereotyp a každý den žasnu nad možnostmi života.

Samozřejmě to tak vždy nebylo,
naopak, žila jsem do nedávna těžké období života.

Narodila jsem se jako čtvrté dítě do prosté rodiny žijící v podhůří Orlických Hor.

Už od malička jsem byla velmi emocionální dítě. Své pozitivní a negativní chvíle jsem prožívala hodně silně. Nebyla jsem sladká holčička, ale dítě plné vášně.

(HSP – Hypersenzitivita – vysoká citlivost) Neměla jsem to štěstí, aby mé povaze někdo porozuměl.

Měla jsem v sobě velkou nejistotu a pocit, že někde je něco špatně. Nerozuměla jsem tomu, ale nešlo před tím nikam utéct. Vnímala jsem časté napětí.

Mé dětství

Co si pamatuju z dětství?  Hlavně pláč, spoustu pláče. 

Zažívala jsem krutost sourozenecké rivality. Moji rodiče žili v mylné představě, že si spolu hezky hrajeme. Posuzovaná jsem byla vždy jedním metrem. Dnes už vím, že já jsem se vyvíjela jinak. Nikdo se mnou nemluvil konkrétně, osobně. Vyrůstala jsem s kolektivní vinou.  Jako dítě jsem se v tom neuměla orientovat. 

Ovlivnilo to celý můj život. Své jméno “Jiřina” jsem přímo nesnášela. Často jsem ho slyšela vyslovovat s tvrdostí. Byl do něho vkládán vztek, který si na mě bylo třeba vyventilovat. Mé jméno jsem vnímala jako nadávku. Když mě tak  někdo během života oslovil, dlouho mnou projížděl úzkostný pocit.

Vyrůstala jsem bez názoru, s velmi nízkým sebevědomím a nedostatkem sociálních kontaktů.

Byla jsem vychovávaná slovy: „Dokud bydlíš u nás, budeš poslouchat!“ Na mé otázky, proč je to tak, nebo tak? Jsem dostávala odpověď: „Protože jsem to řekla.“ Měla jsem silně dominantní maminku a mlčícího tatínka.

První pocit úzkostí a deprese jsem začala pociťovat ve 12-ti letech. O svých problémech jsem s rodiči mluvila, ale oni tomu nepřikládali žádnou váhu. Naopak mou situaci zlehčovali. Uzavřela jsem se a zůstala na to sama.

Moje tělo se ozývalo už mnohem dříve. Měla jsem časté bolesti hlavy, bolesti uší, nebyla jsem schopná fyzických výkonů jako ostatní.

Netušila jsem, že jsem nemocná. Myslela jsem, že jsem líný, neschopný, protivný, prostě špatný člověk. Chyběli mi informace, které se k nám do hor dostali, dá se říci, nedávno. 

Zažila jsem čtyřicet let velkého chaosu. Měla jsem pocit, jako bych byla hluboko v nějaké díře. Zatínala nehty do stěn, škrábala se ven. Stále to nešlo, padala jsem dolu. A přitom jsem tak moc toužila po svobodě. Tlak, pod kterým jsem žila, mi nedovolil v pravou chvíli dospět a mnohé pochopit.

Nevzdávala jsem to. Už jako malá jsem si začala podvědomě vytvářet obranné mechanismy. V těžkých chvílích jsem v myšlenkách odcházela do svého vnitřního světa. Byla jsem princezna a měla jsem svého tatíčka krále, který by pro mou záchranu nabídl klidně i polovinu království. Snad právě tento bezpečný prostor mi pomohl projít dětstvím se svou těžkostí sama. Jak jsem rostla, postupně jsem pochopila, že mé rozhovory s tatínkem králem, je vlastně můj blízký vztah k Bohu. A moje víra, že je stále se mnou a já se na něho mohu kdykoli spolehnout.

Život se náhle rozsvítil, když jsem potkala manžela.
To on mi zaléčil mé sebevědomí.

Další vlaštovkou v mém zotavení byl okamžik, kdy jsem poznala manžela. Jirka vyrostl ve velké rodině, pochází z 8-mi sourozenců. Jim bylo doma vždy naléváno čistě! Sám si prožil bujné dospívání a stojí pevně nohama na zemi. Má velký smysl pro životní rovnováhu. Odvedl mě z nezdravého prostředí, kde jsem vyrostla s vázanou poruchou osobnosti.

Učím se od něho každým dnem. Je mi oporou, snažíme se o časté rozhovory o všem, co žijeme. Vzájemně se obohacujeme o názory a postoje.

Manžel stál při mě a bojovali jsme proti něčemu,
čemu jsme ani jeden nerozuměli.

Postavili jsme spolu rodinný dům ve stejné obci, jako moji rodiče. To byla chyba! Po narození prvního dítěte jsem zřejmě prodělala laktační psychózu. Bylo mi tehdy 25 let. Všeho jsem se bála, nerozuměla svému stavu. Ani tehdy jsem nevěděla, že jde o nemoc. Moje nestabilita mi komplikovala život a  péči o děti. Způsob pomoci mé maminky mě dostal do pozice neschopné matky. A pocity vlastní nedostatečnosti, lenosti, špatnosti se mi usadily v hlavě jako, když jsem byla dítě.

Akutní úzkostně depresivní stavy se mi spustily v roce 2006 po narození našeho třetího dítěte. V mých 30-ti letech. Začala jsem brát antidepresiva a chodit na terapie. Bojovala jsem jako lvice. Nechtěla jsem svým dětem předat vzorce, které byli vtisknuty do mě. 

Nedařilo se mi zotavovat, jak jsem si přála. Stále mi chyběli informace, nedovolila jsem si změnit terapeuta. Až po osmi letech se mi podařilo na chvíli vysadit antidepresiva.

Po roce se nám narodilo čtvrté dítě. Do temnoty všedních dní přišel nový život. Zázrak zrození, který pro mou duši mnoho znamená. Ale bylo to také maximum, co moje tělo a psychika mohla unést. Deprese udeřili znovu a tentokrát v neuvěřitelné síle. 

OKAMŽIK, kdy člověk sám sobě přizná,
že život nemá ve svých rukou, že je u konce svých možností,
rozhodne se nechat si pomoci,
JE KLÍČEM K ZOTAVENÍ!

Zásadním bodem zlomu v mém zotavování byla SMS, kterou jsem dostala od naši 15-ti leté dcery: „Mami, jsi v pořádku? Slyšela jsem tě v noci brečet a strašně mě to vyděsilo!“

Tento moment mě vyburcoval ke slibu (SMS): „Nejsem v pořádku, ale vím, kam se obrátit a nechám si pomoc.  Zvládnu to, bude dobře. Nedělej si starosti.“

 Rozhodla jsem se udělat cokoli, abych se toho všeho konečně nějak zbavila. A nebe stálo při mně. 

Podařilo se mi najít psychoanalytika, který mi sedl úplně na míru. Je to člověk s 25-ti letou praxí, který se stále vzdělává a je otevřen novým možnostem. Zahájila jsem u něho intenzivní terapii.

 Sestavil mi plán zotavení. A já spolupracovala ze všech svých sil, jak jsem v danou chvíli dokázala. Začátek byl velmi těžký. Na terapii jsem chodila 1x týdně.

Tři dny po terapii se mi, jakž takž, dařilo uplatňovat do života změny jednání, změny postojů… ale další čtyři dny jsem zažívala peklo, útoky. Nemohla jsem se dočkat, kdy opět bude další terapie a já si vše znovu urovnám v hlavě. Postupně jsem nabírala sebejistotu a terapie jsme plánovali po 14-ti dnech, pak po měsíci, dnes už jen podle potřeby.

Rozmotat čtyřicetiletý chaos znamenalo projít, svým tempem, s odborným doprovodem, znovu a detailně svůj dosavadní život. S vírou ve své zotavení jsem následovala svého terapeuta.

Jeho přístup byl laskavý, otcovský, uklidňující. Naslouchal mému trápení a dával mi zpětnou vazbu plnou porozumění. Ukazoval mi mé silné stránky, mé dary. Pomáhal mi zvládat své temné já. Dal mi úkol najít své kořeny, a tak mít možnost pochopit okolnosti do kterých jsem se narodila. Důkladně se mnou prošel moje místo v mé původní rodině. Nechal mě bezpečně prožít všechny bolavé vztahy, bolavé zážitky.

Zahrnul mě takovým množstvím pochopení, kolik jsem potřebovala. Učil mě odpouštět a přijímat okolnosti i lidi kolem sebe. Povzbuzoval mě ve vzdělávání se ve vztazích, v sociálních principech života, v psychologii. Vedl  mě k sebepoznávání se a hledání vlastní identity.

 Učil mě, jak zbourat falešný obraz o sobě, který mi byl vtlačen do mysli. Naučil mě znát své hranice a snažit se je respektovat. Vedl mě k vděčnosti za to, co mám a nehnat se s davem za něčím, co vlastně pro svůj život skutečně nepotřebuji. Na základě doporučené literatury, filmů, jeho osobních zážitků mi pomáhal porozumět mému životnímu dramatu. Léčil mi moji „vázanou poruchu osobnosti“. Pod jeho vedením se mi podařilo zcela odstřihnout vliv mé maminky. Dnes ji vnímám s úctou jako člověka, který mi dal život. Ale víc už ji nedovolím.

 Můj terapeut mě stále povzbuzuje v prevenci a duševní hygieně. Obracím se na něho do dnes a dopřávám si určitou kalibraci svých postojů, názorů a svého jednání. 

Během terapie jsem zažila spoustu silných momentů. Nejsilnější byly okamžiky, kdy jsem při relaxaci zažívala neuvěřitelné pocity klidu a lásky, které se mi rozlévaly po celém těle. Pochopila jsem, že Bůh skutečně žije mezi námi. Zbouralo to všechny mé pochyby. Zažila jsem silně jeho lásku a poznání, že taková, jaká jsem, jsem v pořádku. Že nic nemusím, jen být s ním a On se postará. Zvát ho do svého života, do svých bojů. Obracet se k němu, ptát se na Jeho vůli, nechávat se nasměrovat k rozhodnutí  a pracovat na vztahu s Ním. ( Tuto jistotu jsem znovu prožívala během nemoci naší dcery.)

Mé zotavení bylo podpořeno láskyplným prostředím moji rodiny. Našich dětí, a hlavně mým báječným manželem, který mně v tom nenechal, ale stál při mně ať se dělo, co se dělo. Narození našeho čtvrtého dítěte vnímáme jako „dar z nebe“. Jeho narozením se dalo do pohybusprávným směrem, mnoho věcí.

Rozhodující pro mě byla také má přítelkyně, která sama zažila a zažívá nelehké životní zkoušky. Dala mi šanci, dala mi čas, aby mě poznala a nesoudila hned, jako ostatní. Dokázala se do mě vcítit a v důležitém okamžiku se mě zastala. To pro mě do té doby, krom manžela, nikdo neudělal! Moc to pro mě znamenalo a ponesu si to v srdci napořád.  Dala mi nové poznání, že nic nejde silou, drilem, přísností. Že klid, svoboda, uvolnění, odpuštění, odevzdání … dokáže zázraky.

 K plánu zotavení se vracím stále znovu a znovu. Jde o spoustu oblastí, na kterých chci pracovat. Upevňovat se ve svém zotavení. Ve své víře. 

Vím, že nemoc neodešla, ale je usměrněná a já mohu žít plnohodnotný život.

 A i když se určitě zase někdy ozve, nebojím se. Mám svou zkušenost, že tato nemoc ke mně zkrátka patří a já ji opět dostanu pod kontrolu.

Už vím, jak na to.

Těžkosti života mě vzali mnoho sil a zdraví,
ale také mě dovedli k mnoha poznáním, pochopením.

Od roku 2016 jsem měla tu čest doprovázet v těžkých depresích manželova tatínka. Vše co jsem sama prožila mi tehdy pomohlo v péči o něho. Dědečkova akutní fáze nemoci trvala dva roky. Nebyl na to sám!

V roce 2019 se, téměř ze dne na den, zhroutila naše dcera. Akutní psychotický stav, bez reakcí na léky. Do života se vrátila díky 8-mi zákrokům v anestezii tzv. elektro konvulzím. Zotavování je velmi náročné, ale zázraky se dějí. Znovu  vnímám výhodu své vlastní zkušenosti. Dcera je velká bojovnice, pracuje na sobě a s velkou rychlostí směřuje k samostatnému a plnohodnotnému životu.

Život mě nešetřil.

Ale mohu říci, že bych neměnila. Jsem šťastná za své prožité těžkosti. Jsem ráda za určitou moudrost, která mě skrze ně posílila, urovnala mi mnohé otázky…  Život mi dal kompetenci být podporou a povzbuzením v těžkých chvílích. Protože věřím, že Bůh je mezi námi a i když se nám to mnohdy nezdá, má vše pevně v rukou. 🙂

Je to bohatství, které si nechci nechat pro sebe, ale sdílet ho s vámi.

Chci na svých vlastních prožitcích v rodině, ve společnosti, v pracovním prostředí, v nemoci a trápeních, v nedorozuměních, v samotě, v bezmoci… ukázat paprsek naděje, který nás nenechá upadnout nadobro, ale utvrdí nás, že bude dobře!
 

Překonaná těžkost nás posílí pro další život.     

 Obrovské „DÍKY“ patří hlavně mému manželovi, mé druhé polovině srdce.

Jirko, máš můj velký obdiv, že jsi mě v tom nenechal. Vím, že byli chvíle kdy by to běžný chlap vzdal.

„V dobrém i zlém, dokud nás smrt nerozdělí.“ 

Tvoje Jiřinka