JIRKA - můj manžel
KDO JE MŮJ MANŽEL? Na to mi slova nestačí, musíte ho zkrátka zažít.
Poznali jsme se, když nám bylo 20let. Jirka měl těsně po vojně a pracoval jako řidič. Kolem sebe měl vždy spoustu rozesmátých kamarádů zatím co já jsem ho jen pozorovala, netroufala si ho oslovit.
Dnes, když se dívám 25let zpět, děkuju za tu nečekanou situaci, během které jsem se s ním začala bavit, a až časem mi došlo, že pod tou motorkářskou helmou byl on.
Už jsem nestihla utéct, a tak to postupně všechno začalo.
Můžete se těšit. Připravuji s Jirkou rozhovor o jeho dětství a dospívání.
Jirkovo dětství
a dospívání
Odkud pocházíš?
Pocházím z velkého rodu Novotných ze Skalky.
Skalka je malá vesnička nedaleko Dobrušky.
Můj taťka se narodil jako jedenácté dítě
do chudé rodiny. Mám neuvěřitelné množství bratranců a sestřenic.
Nás bylo doma osm dětí.
Šest synů a dvě dcery. V pořadí jsem
byl třetí.
Jak jsi vnímal své rodiče, jak jsi viděl roli
taťky a mamky?
Jako dítě jsem o tom nepřemýšlel. Bral jsem to jak to bylo.
Když jsme byli malí, byl taťka s námi hodně.
Sehnal nám lyže a chodil s námi na kopec. Pořídil nám brusle, naučil nás bruslit.
Hodně pomáhal při opravách kostelů a far. Brával nás s sebou. Práce pro nás bylo něco přirozeného.
Doma jsme měli
hospodářství. Od dětství jsme pomáhali, muselo to tak být, aby nás naši uživili.
Jako třetí jsem měl brzy zodpovědnost za mnoho věcí.
Když jsme byli větší, začal byt taťka aktivní v lidové straně. Později se stal starostou obce Podbřezí.
Udělal mnoho dobrého, ale
doma byl velmi málo.
Je pro mě vzorem dodnes.
Je to člověk, který je otevřený novým věcem a jakékoli diskuzi. Nikdy nedělal rozdíly mezi lidmi. Sám dokázal být v jedné osobě starostou, hasičem i prakticky žijícím věřícím člověkem.
-/-
Mamka byla doma a starala se o nás.
Taky si pamatuju, že u nás stále vysely nějaké plíny.
Vše bylo pro mamku náročnější a náročnější, když nebyl taťka doma.
Stal jsem se tak trochu jejím parťákem a byl ji oporou
s mladšími sourozenci a chodem domácnosti.
Nesnesl jsem, když kluci dělali mamce naschvály.
Mám v sobě vrozenou tvrdohlavost a vzpurnost. Vysloužil jsem si přezdívku “rákoska”.
To mě ale nevadilo, hlavně když mamka nebrečela a měla na nás sílu.
Mamka je neuvěřitelně silná a pracovitá žena. Nikdo nechápeme, jak to vše mohla zvládnout a ještě při tom být otevřená pomoci komukoli, kdo to potřeboval.
Jak jsi to měl se sourozenci a kamarády?
Nejstarší brácha byl od nás o pět let, měl nás za malé smrady.
Druhý brácha je jen o rok starší, mamka nás strojila jako dvojčata. Ale povahově jsme každý jiný.
No a další sourozenci už pro mě byli zkrátka mladší. Hodně jsme
si společné vyhráli.
Když jsme byli venku, přidávaly se k nám i další děti ze sousedství.
U nás se pořád něco dělo.
Byli jsme
parta z naší ulice. Byl jsem jeden z nejstarších, tak jsem byl přirozeně ještě s dvěma kámoši “kápo”.
Společně jsme rostli, dělali “blbosti”, společně to taky vždycky slízli.
Naši rodiče byli rádi, že si spolu rozumíme a podporovali nás.
Hrálo se mezi námi fér a nikdo nikoho v ničem nenechal.
Tak jsem prošel i dospíváním. To už jsem byl v partě z mé rodiny jen já.
A co škola?
To bylo špatný! Nešlo mi to.
V první třídě se mi hodně taťka věnoval, protože viděl, že to je průšvih.
Naši na mě neměli moc času
a asi ani nervy. Bylo třeba se věnovat mladším sourozencům.
Po pracovní a praktické stránce jsem vynikal. Postupně to vždycky
nějak dopadlo.
Na základce jsme měli skvělého pana učitele, který s námi nacvičoval divadlo. Malovali jsme kulisy… To mě bavilo.
Pak jsem chodil na střední odborné učiliště – strojní. Střídal se týden školy a týden praxe, takže se mi to taky ve výsledku vyrovnalo.
Byly v tvém dětství
a dospívání i radosti? Nebo jen samá práce
a povinnosti?
Jo, radosti bylo spousta. Až to někdy okolí těžko neslo.
S optimistickou a srdečnou povahou jsem se už narodil. U ničeho jsem nemohl chybět.
Byl jsem rošťák s dobrým srdcem.
Férové a stabilní
prostředí, ve kterém jsem vyrůstal, mě dalo zdravé sebevědomí, smysl pro legraci, ale i pro zodpovědnost.
I při práci jsme užili
legraci. Vždycky jsme u toho dělali “nějaký ptákoviny”.
Třeba když jsme měli na mlýnku lisovat rybíz na šťávu. Šlo to těžko,
tak jsme k mlýnku připojili vrtačku. Mamka se pak divila, jak to máme rychle.
Nebo jsme jezdili s tříkolkami, jakože máme traktory, a vozili kukuřici do chléva na krmení…
Hrávali jsme hry s míčem i v 15 letech.
Bylo celkem jedno, co děláme, bylo nám spolu dobře.
Obyčejné chvíle plné respektu a bláznivých nápadů. Fantazie nám jela.
Rád vzpomínám na teplé večery, kdy jsem se vracel z práce (pracoval jsem v zemědělství) a kámoši seděli na chodníku a čekali na mě.
Nebo když mi holky přinesly na “posklizňovku” večeři a pobyly se mnou než jsem to snědl. Já je pak odměňoval vychlazenou limonádou, kterou jsem v práci fasoval.
Taky jsme chodili celá parta
společně pěšky na zábavy a akce do okolních vesnic a celou cestu “žvanili” o všem možným…
Vyrostl jsi v katolické rodině, jak jsi to měl
a máš s duchovnem ty?
O tom se u nás nediskutovalo.
Do kostela se prostě muselo.
Když jsem byl malý, chodil jsem ministrovat a těšil se na “ptákoviny”,
které budeme dělat po mši. Jezdila k nám do kostela hrát na varhany Dáša. Byla starší než já. (Dnes je to manželka mého
nejstaršího bratra.)
Dáša byla záruka, že se něco zažije. Nezkazila žádnou legraci.
Když jsem dospíval, chodil jsem do kostela kvůli taťkovi, který z toho neslevil. Dovolil mi být na zábavě klidně až do rána. Říkal: “Ráno se jde do kostela!!!”
Moje duchovno se utvořilo také skrze naši partu.
Byl jsem tam jediný, kdo chodí do kostela, ale nikdo se mi za to nesmál.
Prostě to brali, že to tak mám.
O Vánocích šli se mnou pěšky na půlnoční a pak jsme šli pařit.
Férovost, vzájemný respekt a důvěra
v naši partě mi nějak vnitřně ladily s tím, co jsem slyšel v kostele.
Neměl jsem potřebu vůči víře rebelovat.
Naopak jsem postupně nacházel v duchovních akcích smysl.
Když jsem potkal Jiřku a zjistil, že je z katolické rodiny, měl jsem velkou radost.
Byli jsme na stejné vlně a hledali vztah k Bohu spolu.
Život nám mnohokrát připravil situace, kdy jsme se o tento vztah opírali.
Často se stydím, že člověk, který do kostela nechodí, má více ryzí charakter, než ten, kdo se hlásí k víře.
Těžko zpracovávám faleš a intriky, které se mezi věřícími dějí.
Dávno mám srovnané v hlavě, že být dobrým člověk se nestane pravidelnou docházkou do kostela, ale hledáním a vnímáním Boha v každodenních situacích a v lidech, kteří hrají fér!
Co tvoje lásky a vztahy?
První pocity jsem prožíval ve čtvrté třídě. Ona byla prvňačka.
Prostě to ve mě bylo, zájem o holky, potřeba jim pomáhat,
chránit je, dělat jim radost. Tato vzpomínka stála právě na touze udělat ji radost.
Věděl jsem, že se jí líbil jeden obrázek
jezevčíka a já věděl, kde ho sehnat. Tak jsem jí ho přinesl a ona měla velkou radost. Naplnilo mě to láskou.
-/-
Druhá zkušenost byla s dívkou z naší party, která mi celé léto nosila do práce večeře. Cenil jsem si její dobroty a toho, co pro mě dělala.
Pociťoval jsem k ní lásku.
-/-
Třetí láska už byl vztah. Jiná dívka z naší party. Byla moc hodná, rozuměli jsme si.
Plánovali jsme společnou budoucnost.
Velkou překážkou, ale byla její maminka, která o všem rozhodovala a svou dceru tvrdě ovládala.
Chodili jsme spolu rok před vojnou
a další rok, co jsem byl na vojně. Jezdil jsem často domů, takže nás nerozdělila vzdálenost, ale neúnosnost situací.
Tou dobou k nám do farnosti přišel nový farář. Byl to realista a jednal na rovinu.
Pořádal různé akce, kde jsem potkával své příbuzné a další zajímavé lidi. Při opékání, výletech, nebo práci jsme zažívali legraci a smysluplnost.
Bylo v tom víc, než co jsem znal z naší party.
O takové chvíle jsem stál a chtěl tam mít i “svou lásku”.
Maminka to vždy zatrhla a nadělala kolem toho cirkus.
Nemohl jsem to už psychicky zvládnout.
Záviděl jsem svým sourozencům, že mohou se svými dívkami trávit i tyto chvíle.
Proto jsem začal hledat mimo naši partu.
-/-
Když jsem potkal Jiřku, hodně se mi ulevilo. Šlo to najednou vše hladce. Nemusel jsem vysvětlovat a obhajovat své duchovní pochody.
Naopak se mi díky ní otevíraly nové obzory. Cítil jsem se dobře v její rodině a mohli jsme se svobodně poznávat.
Brzy jsme začali narážet na naši rozdílnost. Záleželo mi na tom, aby nám to vyšlo.
Proto jsem uvítal, když se nám naskytla možnost společných rozhovorů s mladou řeholní sestrou.
Pomohla mi náš vývoj vztahu lépe pochopit a poradit co dál.
Poznávali jsme se tři roky a nebylo to snadné, ale když jsem stál před oltářem, byl jsem přesvědčený, že je to ta pravá.