Brala jsem léky a vrátila se do práce, vcelku se to vše zvládalo.
Zdálo se, že je po všem. Naléhala jsem na doktorku, aby mi vysadila léky. Snižovala jsem dávky a v roce 2013 byla bez léků, zhubla jsem, vrátila se mi energie a touha vše dohnat, vše změnit.
Přestala jsem chodit k lékaři, a to byla chyba! Do roka se rozjel kolotoč znovu. Odmítla jsem hospitalizaci, protože jsem měla od minule špatnou zkušenost.
Moje psychiatrička mi nasadila léčbu injekcemi. Bála jsem se chodit ven, nebyla jsem schopná nic zařídit. Spolu s manželem jsme akutní fázi překlenuli.
Chodím znovu do práce, pracuji na částečný úvazek.
V roce 2021 mi lékařka navrhla, že to zkusíme bez injekcí jen s léky. Tři měsíce to bylo fajn, ale pak se to opět kazilo. Vrátila jsem se k injekcím. Jsem stabilní, cítím občasné výkyvy. Tak to tak beru, ale mám pocit, že spíš přežívám, než si užívám života.
anonymní autor ( 32 let)
Užívání léků a jejich vysazování je velké téma. Když jsem se ptala poprvé svého psychiatra, jestli ještě musím brát léky, dostala jsem zvláštní odpověď:
„Záleží na Vás. Je to na rozhodnutí každého jedince. Je dobré, když má člověk odvahu zkusit léky snižovat a případně vysazovat.“
To asi jo, ale… Byl rok 2006 a o reformaci psychiatrické péče se ještě ani neuvažovalo. Pan doktor mě znal z krátkých rozhovorů, nikdy mi neřekl svůj názor na můj zdravotní stav. Neměla jsem dost informací.
Tenkrát jsem považovala užívání antidepresiv za své selhání, neschopnost.
Dnes už vím, že je to nesmysl. Léky užívá ten, kdo je nemocný a ne ten, kdo je neschopný. 🙂
Řekla jsem si, že je budu brát jen, pokud musím. No a pan doktor vlastně řekl, že nemusím. Vůbec jsem netušila, co vše to přinese a na základě čeho by se člověk mohl orientovat, zda je čas na snižování a vysazování.
Myslím, že touto zkušeností všichni procházíme podobně.
V začátcích máme málo informací, a hlavně se nám nechce přijmout fakt, že podporu léků potřebujeme. A pak tlak společnosti „vše bio“, žádná chemie. Velkou roli ve chvíli zlepšení stavu hraje představa, že je to pryč. Je to za mnou a já se teď konečně můžu vrátit ke svému původnímu životu. Určité zkušenosti jsou nepředatelné. Většinou věříme, že s námi to bude jinak, my to zvládneme. A možná i jo… ??? Já se na základě zkušeností, které jsem prožila a sdílení se s dalšími nemocnými, přikláním k faktu, že tato nemoc nejde zcela vyléčit.
Protože stejně jako provaz, který se napětím přetrhne, můžeme navázat, ale už na něm zůstane uzel.
Nemoc jde ale usměrnit a zotavit se z ní. Každý máme trochu jiný průběh a velkou výhodu má ten, kdo je dostatečně informovaný. Pochopí vážnost situace, neodmítá pomoc a co nejdříve vyhledá lékaře, odborníka. Včasná pomoc může zarazit rozvinutí nemoci a přispívá k snazšímu zotavení.
Je skvělé, že máte svou akutní fázi za sebou a věřím, že teď už nedovolíte, aby se vrátila v plné síle. Chtěla bych Vás povzbudit a pozvat k projektu „Pevně a v rovnováze na vlastních nohou“.
Má za cíl spojit lidi na stejné vlně. Společně se podporovat, inspirovat, a tak odvážně jít, každý po své cestě zotavení.
Tato cesta vede k plnohodnotnému a spokojenému životu.
Postupně se naučíte vnímat signály svého těla. Každý totiž máme v sobě svůj semafor, který je dobré respektovat.
To, že o sobě tvrdím, že mám svou psychiku pod kontrolou je pravda. Neznamená to ale, že už nikdy nezažiju těžké dny. Po dlouhé práci sama na sobě už přesně znám semafor své psychické pohody.
Znáte to, střídá se červená, oranžová, zelená. Každý řidič ví, co to znamená. Nebo alespoň doufám!!! 🙂 Když se interval a střídání barev nerespektuje, malér, bouračka, kolaps … je na světě.
No jo, jenže se semaforem na křižovatkách je to jasné. Nastavený interval se stále opakuje. Člověka to nepřekvapí, může předvídat, jak dlouho bude čekat, než zase blikne zelená.
S psychikou je to jiné, tento semafor nemá pravidelné intervaly a pořadí barev se také mění nepravidelně. Takže je přirozené, že nás to zaskočí. Ale vše jde ovlivnit. Vyžaduje to sebekázeň a trpělivost.
I mě někdy spoustu dní svítí červená.
O to víc si vážím a využívám krásných chvilek, kdy mi skočí oranžová.
Mám své mechanismy, které mi pomáhají. Pracuju na sobě každý den, abych byla co nejvíce v režimu „jeď“ (zelená), nebo „pozor“ (oranžová).
Ráda se s Vámi, v dalších článcích, podělím o tipy, jak svůj semafor usměrňovat.
Podařilo se mi po 40-ti letech dostat pod kontrolu svou psychiku,
která byla stále tvrdě zatěžována a já nevěděla čím?
„Kéž bych byla nadějí všem, kdo touto zkouškou procházejí.“
Můj příběh si přečtete zde:https://jirinkajirkova.cz/muj-pribeh/