Vždy jsem byla citlivá až úzkostlivá, ale zlom přišel po porodu v roce 2007. Těhotenství, porod, vše proběhlo v naprostém pořádku.
Ale postupně se to začalo navalovat.
Problémy s kojením, přehnaný strach že mi děťátko umře. Měla jsem pocit, že mě někdo sleduje. Neschopnost postarat se postupně zvětšovala. Bála jsem se o sebe, o ní. Nechápala jsem, co se děje.
Vyhledala jsem pomoc a už to začalo. Místo, aby se vše zlepšovalo, se to stupňovalo a já spadla do ataku.
Byla jsem hospitalizovaná měsíc na psychiatrii. To bylo pro mne hrozné.
O dceru se staraly babičky. Manžel chodil do práce a jezdil za mnou.
Pak jsem postupně doma zkoušela zátěž.
Ze života ( Markéta 32let)
Když jsem si četla Vaše slova, měla jsem pocit, že píšete o mně a mém prvním porodu. S tím rozdílem, že já jsem k hospitalizaci nedošla, protože jsem nevěděla, že jsem nemocná. Bylo to uzavřeno slovy, že jsem neschopná. Tak jsme to nakonec nějak s manželem přetloukli a s tímto stavem jsem žila neléčená dál.
Čím více lidí se zkušeností s psychickou nemocí poznávám,
tím víc si myslím, že nás spojuje stejná povaha. A to je vysoce citlivá povaha, která má svá úskalí. Pokud nás nikdo neučil s touto povahou zacházet, nenaučili jsme se před krutostí a tvrdostí společnosti chránit. Tak jsme došli až k bodu, kdy už toho bylo příliš.
Zázračný okamžik zrození je nádherná, ale velmi náročná chvíle. A máte pravdu, že se o některých těžkostech málo mluví a přitom k realitě patří. Společnost se chová, jako by to bylo tabu. Těhotenství, porod, doba šestinedělí, to vše jsou velmi psychicky náročné chvíle plné nejistoty, nových pocitů a zážitků, nové zodpovědnosti. Pro mě, jako čtyřnásobnou maminku, je to velké téma. Už nyní se připravuju na to, až někdy v budoucnu, budu v roli babičky. S dobrým úmyslem totiž babičky často nechtěně udělají mnoho škody. Chápu, že po vyhledání pomoci, přišel atak.
Přidala se totiž další nejistota.
Psychiatrická péče v Čechách bohužel není na takové úrovni, aby byla pomoc rychlá a citlivá. Do toho všeho na Vás působil strach nejen Váš, ale i manželův a babiček. A Vy jste přitom potřebovala klid, a ne naložit další úzkost.
Je moc dobře, že jste byla hospitalizovaná i když chápu, že to byla hrůza, bez děťátka v cizím prostředí…
Bylo by možná dobře, kdyby jste na to po hospitalizaci nebyla opět sama.
A jsme u toho znovu, psychiatrická péče není celistvá. Co je platné, že člověk dostane při hospitalizaci odbornou péči. Chemie udělá své a stav se uklidní, ale když přijdeme domu, nejistota a strach je tu znovu.
Zažila jsem to. Naše dcera byla po návratu z hospitalizace velmi citlivá a křehká. Pečovala jsem o ni, byla tu pro ni 24h denně. Díky své osobní zkušenosti s nemocí jsem věděla, jak ji být oporou. A zotavování stále dobře postupuje.
Není možné očekávat, že se člověk po hospitalizaci vrátí v plné síle. Chci to „troubit“ všude do světa, protože to nesmí být TABU!!!
To je realita a je důležité, abychom to všichni věděli a nemocnému pomáhali!
Je moc dobře, že v rámci reformace psychiatrické péče vznikají po celé republice Centra duševního zdraví, kde Vám rádi poradí, jak situace řešit.
Jsem moc ráda, že i já mohu přispět k pomoci se zorientovat. Vysvětlit, zlidštit nemoc, a tak usměrnit strach z nejistoty.
Podařilo se mi po 40-ti letech dostat pod kontrolu svou psychiku,
která byla stále tvrdě zatěžována a já nevěděla čím?
„Kéž bych byla nadějí všem, kdo touto zkouškou procházejí.“
Můj příběh si přečtete zde:https://jirinkajirkova.cz/muj-pribeh/