„Moje“ ergoterapie

Šikovné ručičky jsem měla od narození.  Když přišlo na ruční práce, tvoření, život se kolem mě zastavil a já se spokojeně ponořila do činnosti.

Fantazie se roztáčela a moje ruce se ji pokoušeli ztvárnit. Je pravda, že mnohdy byla představa až příliš náročná a nebylo možné ji uspokojit.

To jsem jako dítě hodně těžce nesla.

Vzpomínám si, že když jsem byla na základní škole, chodila jsem do knihovny. Byla otevřená vždy jen v pondělí od 15 – 18h. Vydržela jsem si celé tři hodiny prohlížet časopisy s různými kreativními nápady.

Seděla jsem nad nimi a představivost jela na plné obrátky. Nerada jsem četla, takže než abych si nastudovala návod, promýšlela jsem, jak to uskutečnit. Plná nadšení a inspirace jsem odcházela z knihovny s prázdnýma rukama.

Protože časopisy se domů nepůjčují!

Paní knihovnice byla moc milá a celé prostředí knihovny pro mě bylo místem, kde nic nemusím a můžu být sama sebou. Různé nabídky, ke čtení,   jsem od paní knihovnice odmítala.. Měla jsem totiž před sebou týden, kdy jsem potřebovala zkusit uplatnit některý z nápadů. 

Své chvíle smutku a neporozumění jsem si léčila právě touto kreativní činností. Vydržela jsem být hodiny sama v pokojíčku a něco tam kutit. Byli to chvíle klidu. Nikomu jsem nepřekážela a bylo mi u toho dobře. Vždy jsem se šla vítězně pochlubit s výsledkem a maminka mi to pochválila.

Jak jsem rostla, dospívala, zaměřila jsem se hlavně na pletení, vaření, pečení a další domácí užitečné činnosti.

U nás doma platilo zvláštní pravidlo;
neuznávalo se nečinné odpočívání.

Ale sedět a plést už povolené bylo. Takže když mi nebylo dobře a nebyla jsem schopná větších výkonů, pletení mi báječně posloužilo. Odpočívala jsem, nemusela jsem se obhajovat a bylo mi dobře.

Možná bych dokonce řekla, že mé dospívání probíhalo někde uprostřed svetrů, vest a šál. Měla jsem to moc ráda. Seděla jsem v křesle, pletla a přemýšlela si o svém.

Vnímala jsem dění kolem sebe, dělala si na něj názor, ale nemusela se zapojovat do hovoru. Na nic reagovat. Asi to na vás působí, jako bych byla od narození „babička v křesle“. 😊

Možná byla, nezažila jsem bouřlivé dospívání, nemám ve vzpomínkách různé fesťáky, diskotéky a další super akce, které k mládí patří. Byla jsem vždy jiná.

Zato každý můj životní krok, pomalý a pro ostatní nudný, byl pevný a hluboce promyšlený. Moje šikovnost a pracovitost se rozvíjela a starat se o domácnost pro mě nebyl problém.

Tenkrát jsem netušila, co je to ergoterapie. To až doba reformace psychiatrie přinesla pojmenování věcem a situacím běžného života. A to je dobře. Je pak snazší o tom mluvit, lépe se to chápe.

Ergoterapie je pracovní činnost, která člověku dává možnost prožívat pocity skrze své tělo. Bez přemýšlení…  hmatem, čichem, zapojením svalů.

Velkým přínosem této terapie je viditelný výsledek.

Hmatatelný důkaz našeho úsilí. A když se vše zdaří, dostaví se ta obrovsky posilující emoce .

Pocit z dobře odvedené práce.

A tím to vůbec nemusí skončit. Může přijít i pocit fyzické únavy, a to je oproti psychické únavě, také zajímavá emoce. Je to připomínka prožité smysluplné činnosti.

Může se stát, že během ergoterapie nestihnete svou činnost dokončit a budete se těšit, že se k ni opět příště vrátíte. 

Je to příležitost vidět své pokroky. Dostávat důkazy, že realita existuje a vy jste její součástí. A můžete ji měnit.

To je pro psychicky nemocného člověka velmi důležité poznání!

Ergoterapie, smysluplná práce, která vás uspokojuje, je pro život v rovnováze velmi důležitá.

Neplatí to jen pro nemocné lidi, ale pro nás všechny. 

Každý potřebujeme vypnout mozek a dopřát si chvilku příjemné činnosti pro osvěžení naší duše.

DOPORUČUJI: Najděte si „svou“ nejúčinnější ergoterapii.

Já už toho v životě zkusila… V každé etapě života to může být něco jiného. Teď jsem třeba začala chodit do řezbářského kroužku. Mám vydlabaný vnitřek misky a těším se na další středu.😊

Diskuze

Your email address will not be published.