Kudy vede správná cesta?

Své první mateřské dovolené jsem se doslova bála. 

Bylo mi 24 let, pracovala jsem ve velmi prosperující firmě a my, dámy z hradu jsme žili na úrovni. Nebo jsme se tak alespoň tvářily. No nemyslete, rozhodně to dělá dojem, když sedíte v honosném sídle firmy v honosné kanceláři, oblékáte se do slušivých kousků a soupeříte s kolegyněmi kolik má kdo na rukou zlatých prstenů. 

Ale teď po pravdě.

Do zmíněné firmy jsem se dostala díky své kamarádce, která tam pracovala na pozici hlavní účetní. Dala mi příležitost zkusit si být účetní i přesto, že jsem na to neměla školu. Šlo o základní operace, které mě naučila a já se postupně zdokonalovala prostřednictvím různých školení.

Stala jsem se součástí světa, který si hraje na dokonalost, úspěšnost a slávu…

Nebylo mi v tom dobře, ale byl to pro mě nový prostor pro zkoumání života. Mezi námi, ona prosperující firma po několika letech zkrachovala. Takže nevěřte všemu co se na první pohled zdá dokonalé.

 

Jít na mateřskou dovolenou pro mě byl nový úsek neznámé životní cesty.

V práci jsem slýchávala pohrdavé feministické řeči o vyhořelých matkách a jejich zakrnělých mozcích. Působilo to na mě jako by to byla nějaká strašná nemoc, kterou jsem se právě taky nakazila.

Byla to past, řeči sebevědomých kolegyň a vlastní nejistota, vstup do neznáma.

Dny mateřství, rodičovství mě ukázaly nové pohledy na svět, přerovnaly mi priority. Bylo to období lásky, radosti. Přineslo to samozřejmě i únavu, nemoci…

Život se tak nějak sám staral a předkládal mi cestu po které jsem šla.

 

Dlouho jsem přihlížela a sledovala životy lidí v mém okolí.

Od malička jsem měla velkou tendenci napodobovat silné, schopné osobnosti. Můj talent k pozorování, vnímání naprostých detailů, vycítění situace, atmosféry, mě dopřál obrovské množství inspirace pro život.
Jenomže tak to nefunguje. Nejde si nastudovat „tu správnou cestu“ a pak si zkrátka jít podle kopíráku životem s jasným programem.

 

Jednou mi někdo položil otázku:

„Vnímáš svou červenou nit života?“

 Nejdřív jsem nerozuměla, co tím myslí.

Vysvětlili mi, že to je něco, co se táhne celým mým životem. Co vzájemně navazuje na sebe a s ohlédnutím zpět vidím, že kdyby nenastalo „toto“, nenásledovalo by „tamto“. Kdybych nezažila „ono“, netroufla bych si do „onoho“, nepochopila bych „tamto“, neuměla bych „toto“….

Člověk nedokáže předem určit kde bude za 10 let, za 20 let.

To jsou vize, přání, výzvy, ale nikdo neumí s jistotou říct, tohle je „moje správná cesta“. Zato ohlédnout se a prohlédnout si krajinu, kterou jsme už prošli je mnohdy hodně důležité a dobré pro naši další orientaci při výběru křižovatek a rozcestí. Můžeme tak objevit ukazatelé, které nás vedou dopředu, nebo naopak do slepé uličky.

Oslovilo mě to a začala jsem procházet připouštěním si své životní reality.

Konec pozorování a sledování druhých. Znáte to, člověk rád vytěsňuje to, co se mu nelíbí. Rád si maluje svůj život na růžovo. Ale tam někde v koutě stejně pořád vystrkuje růžky pokušitel, který mu nedá klid. Připomíná mu, že růžová tedy zdaleka není tak růžová, jak se sami sebe snažíme přesvědčit. Nutí nás buď se plnit strachem, nebo si dát život do pořádku.

V jedné písničce se zpívá: „Teprve k stáru, mám o světě páru…“ 

Celý svůj život hledám své místo na světě. Snažím se pochopit, co to všechno mělo a má znamenat. Věřím, že nic není náhoda a že každá situace je důležitá, každé trápení a těžkost nás někam posouvá a něco nás učí, na něco nás připravuje.

Někdy musíme i riskovat, skočit svůj „skok důvěry“ když stojíme na hraně propasti. Věřit, že i když to nemáme pevně v rukách, tak je možné, že se vše v dobré obrátí.

Tak si tak říkám, jak je to skvěle zařízené, že nevíme dopředu, co přijde, co nás čeká.

Po porcích se vše tráví lépe.

Nedovedu si představit, že by přijel kamion a složil mi před dům celý můj život. Určitě bych to vše postupně posílala zpět na reklamaci, nebo jako milný nákup. Sama sebe bych ochudila o důležité momenty.

Když se dnes ohlédnu, zažila jsem doposud hodně pestrý, a ne zrovna lehký život, ale naučila jsem se vnímat svou červenou nit.

A můžu Vám říct, že bych neměnila. Jsem šťastná za své prožité těžkosti. Jsem ráda za určitou moudrost, která mě skrze ně posílila, urovnala mi mnohé otázky… 

Je to bohatství, které si nechci nechat pro sebe, ale sdílet ho s Vámi.

 

Diskuze

Your email address will not be published.