Šikovné ručičky jsem měla od narození. Když přišlo na ruční práce, tvoření, život se kolem mě zastavil a já se spokojeně ponořila do činnosti.
Fantazie se roztáčela a moje ruce se ji pokoušeli ztvárnit. Je pravda, že mnohdy byla fantazie až příliš náročná a nebylo možné ji uspokojit. To jsem jako dítě hodně těžce nesla.
Když jsem byla na základní škole, chodila jsem do knihovny. Byla otevřená vždy jen v pondělí od 15 – 18h. Vydržela jsem si celé tři hodiny prohlížet časopisy s různými kreativními nápady.
Seděla jsem nad nimi a fantazie jela na plné obrátky. Velmi nerada jsem četla, takže, než abych si přečetla návod, promýšlela jsem, jak to uskutečnit. Plná nadšení a inspirace jsem odcházela z knihovny s prázdnýma rukama. Protože časopisy se domu nepůjčují!
Paní knihovnice se sice snažila mi vždy vnutit něco na čtení, ale já nechtěla. Měla jsem totiž před sebou týden, kdy jsem se pokoušela uplatnit některý z nápadů a těšila se na další pondělí.
Nerada vzpomínám na dětství. Své chvíle smutku, neporozumění jsem si léčila právě touto kreativní činností. Vydržela jsem být hodiny sama v pokojíčku a něco tam kutit.
Jak jsem rostla, dospívala, přehlušili tyto chvíle studijní povinnosti. Zaměřila jsem se jen na jednu činnost, a to na pletení.
Byli to chvíle klidu. Nikomu jsem nepřekážela a bylo mi u toho dobře.
Jak jsem rostla, dospívala, přehlušili tyto chvíle studijní povinnosti. Zaměřila jsem se jen na jednu činnost, a to na pletení.
U nás doma platilo zvláštní pravidlo: „Neuznávalo se nečinné odpočívání.“
Ale sedět a plést už povolené bylo. Takže když mi nebylo dobře a nebyla jsem schopná větších výkonů, pletení mi báječně posloužilo.
Odpočívala jsem, nemusela jsem se obhajovat a bylo mi dobře. Možná bych dokonce řekla, že mé dospívání probíhalo někde uprostřed svetrů, vest a šál. Měla jsem to moc ráda. Seděla jsem v křesle, pletla a přemýšlela si o svém.
Vnímala jsem dění kolem sebe, dělala si na něj názor, ale nemusela se zapojovat do hovoru. Možná to na vás působí, jako bych byla od narození „babička v křesle“.
Možná byla, nezažila jsem bouřlivé dospívání, nemám ve vzpomínkách různé fesťáky, diskotéky a další super akce, které k mládí patří.
Byla jsem vždy jiná. Zato každý můj životní krok, pomalý a pro ostatní nudný, byl pevný a hluboce promyšlený.
Tenkrát jsem netušila, co je to arteterapie. To až novější doba přinesla pojmenování věcem a situacím běžného života. A to je dobře. Je pak snazší o tom mluvit, lépe se to chápe.
Arteterapie je léčebný proces, který využívá výtvarné umění k sebepoznání a zpracování emocí, myšlenek a psychických obtíží. Přičemž důraz je kladen na tvůrčí proces a symbolický význam díla, nikoli na estetickou dokonalost. Pomáhá zlepšit sebevyjádření, komunikaci a řešení vnitřních konfliktů.
Velkým přínosem této terapie je viditelný výsledek. Hmatatelný důkaz našeho úsilí. A když se vše podaří, dostaví se ta velmi posilující emoce –„pocit z dobře odvedené práce“.
Může se stát, že během arteterapie nestihnete svou činnost dokončit a budete se těšit, že se k ni opět příště vrátíte. Je to příležitost vidět své pokroky. Dostávat důkazy, že realita existuje a vy jste její součástí. A můžete ji měnit. To je pro psychicky nemocného člověka velmi důležité poznání!!!
Každý potřebujeme vypnout mozek a dopřát si chvilku příjemné činnosti pro osvěžení naší duše.
Najděte si „svou“ nejúčinnější arteterapii. Každý jsme jiný.
Já už toho v životě zkusila…
V každé etapě života to může být něco jiného.
V roce 2021 jsem začala chodit do řezbářského kroužku. Otevřely se mi netušené obzory.
Našla jsem svůj lék pro těžké chvíle.
