Psychická nemoc vnese do hlavy obrovský zmatek. Jde o kolaps na úrovni podvědomí, takže není šance, jít na to s rozumem.
Přinese obrovský pocit nejistoty a strachu. Mě nemoc začala nespavostí. V roce 2006 se mi narodilo čtvrté dítě. Každý nový přírůstek do rodiny přináší spoustu změn a nových potřeb. Vašík byl křehké a citlivé děťátko. Nejdříve se to ukázalo na bříšku, jako u každého miminka. Znáte to, věčný pláč…
Když už jsem se konečně rozhodla a v roce 2016 našla odborníka, který se ujal mé duše, odevzdala jsem se s důvěrou do jeho rukou a přijímala úkoly, které mi dával.
První úkol zněl: „Pátrej po svých kořenech“ Naše duše je totiž ovlivňována od samého početí. Okamžitě zapisuje zkušenosti, zážitky. První co nás ovlivňuje je prostředí do kterého se narodíme. Obrovský vliv na nás mají naši rodiče. Ovlivňuje nás z jakých poměrů vycházejí, jací byli jejich rodiče… Někdy je třeba hledat hodně do hloubky, kam až je to možné…
Kořeny mých rodičů
Moje maminka i tatínek se oba narodili jako nejmladší z dětí. Pocházejí z prostých rodin žijících v podhůří Orlických hor. Už v těchto větách je spousta ovlivňujících aspektů:
- Byly v pořadí dětí poslední, jejich rodiče už byli ve starším věku, kdy člověku ubývají síly.
- Jako nejmladší děti byly ovlivňovány vice sourozenci, než rodiči.
- Obě rodiny mých rodičů vycházely ze skromných poměrů. Finance se museli investovat opatrně, nebylo možné si mnoho dovolit.
- Podhorská oblast, kde rodiny žily je místo tvrdých podmínek. Rodina se musela postarat o svou obživu různě, bylo to časově náročné, všude bylo daleko, přírodní podmínky často nevlídné…
- Lidé z horských oblastí jsou tvrdého jádra, zvyklí mnoho vydržet, tvrdě stát za svými názory, neprojevovat city…
Od doby dětství mých rodičů se svět neuvěřitelně posunul. Přišel obrovský průmyslový a technický rozvoj.
I společenský řád se několikrát změnil. Maminka i tatínek jsou těsně poválečné děti, svoje dětství a produktivní léta prožili v totalitě, následně pak mladé demokracii…
To vše je ovlivnilo, to vše jim předurčilo život. To vše se zapsalo do jejich podvědomí. To vše, pak nevědomě odráželi do svých dětí.
Podvědomí je jako černá skříňka. Všechno může být zapomenuto, ale v černé skřínce se uchovává vše. Zvuky, vůně… a v nečekaný čas se nám skrze ně může vybavit něco, s čím si nevíme rady.
A co jsem zjistila o sobě? Šlo to pomalu. Tatínek je běžně málo mluvný, nikdy se mnou nemluvil o pocitech a o tom, co prožíval, když se s maminkou našli. Jaké to bylo, když po svatbě spolu bydleli u maminčiných rodičů a on tam vlastně jezdil jen přespávat. Hned po práci se totiž věnoval stavbě jejich nového rodinného domu.
Ani maminka nebyla otevřená, spíš měla obavy a otázky proč mě to zajímá? Snažila jsem se ji to vysvětlit, ale nepodařilo se mi to.
Navštívila jsem tetu, ( maminčinu sestru), navštívila jsem strýce ( tatínkova bratra). Ostatní už bohužel zemřeli. Pátrala jsem i v matrikách českého archivu a snažila se dobrat různých souvislostí rodu, které by mohli mému terapeutovi napovědět, jak to souvisí se mnou.
Skládala jsem střípek po střípku, abych si postupně vytvořila obraz doby, do které jsem se narodila. Abych si alespoň trochu dovedla představit, co se v mé mamince a tatínkovi odehrávalo, když ztratili své druhé dítě na šestém měsíci těhotenství. Jak osvobozující pro ně bylo, když se jim narodil vytoužený syn. Jak těžké muselo být přijímání nového těhotenství, když jsem přišla nečekaně brzy po bratrovi. Jak unavená a vyčerpaná musela maminka být?
Jak pro ni bylo nemilé stěhovat se do nového domu, kde bude s námi sama. Zatím co ve svém rodišti měla kolem sebe spoustu rodinných přátel.
Duše pozná, když nebyla očekávaná, když přišla nevhod. Je pro ni velmi důležité, aby došla k pochopení, proč byla nevhod. Vím, že svět není černobílý a nemusím mít zcela pravdivý odraz minulosti, že je to poskládané i z domněnek.
Nemám jinou možnost, než to tak nechat být. Tento obraz mi pomohl pochopit své místo na zemi.
Pochopit, že i když jsem nebyla očekávaná a v původní rodině pro mě nebylo místo, někdo chtěl, abych se narodila! Stvořitel mě sem zkrátka poslal a mé místo mi postupně ukázal.
Bolest duše je nepopsatelně trýznivá. Lépe jsem snášela bolest fyzickou. Jde o těžký vnitřní pocit, který vás sžírá. Hlas, který vás pronásleduje a našeptává vám trýznivá slova. Moje psyché je bolavá už od narození, vnímat jsem to začala postupně. Čím jsem byla starší, tím se tíže umocňovala.
Hlas: „ Nejsi vítaná, neobtěžuj, nepřekážej, jsi nedostatečná, jsi nevhodný člověk, ať uděláš cokoli, je to špatně… !!!
Co mi přinesl první úkol? Tento hlas se postupně začal vytrácet. Pracovala jsem na svém přijetí života. Na svém osamostatnění od touhy po lásce mých rodičů… tato práce je samozřejmě nekonečná. Je třeba v ní pokračovat celý život.
Podstatné je pochopení a přijetí, protože se to nikdy neztratí. Minulost je součástí mé duše, mé identity. Je ale krásné, že už mě to neovládá. Našla jsem své místo na zemi.
