Cítit se unavený, negativně naladěný, prožívat pocity nechuti a nezájmu… jistě víte, kam to vede.
- Možná stačí málo, pořádně se vyspat.
- Nebo to naopak nemusí být vůbec snadné.
- Nastal čas řešit každý sám sebe.
Když spadnu ke dnu, hrabu se z toho delší dobu. Prostě se to někdy znovu všechno potká a srazí mě to na kolena. Co s tím? Kudy z toho ven?
Pracovat s nevysvětlitelnými stavy
je realita „lidí se zkušeností.“
Psychickou nemoc nejde zcela vyřešit, vyléčit, ale je možné se z ní zotavit.
To znamená, že jde nemoc usměrnit natolik, že nám nebrání v žití plnohodnotného života. Nicméně musíme být k sobě pozorní a počítat s tím, že vlna temnoty se může vrátit.
Úskalím pro nás jsou nečekané změny, únava, přetíženost, negativní zážitky, pobyt v nepříjemném prostředí, život s konfliktními lidmi.
Události a změny posledních dvou let, nás dostávají každého do tíživých stavů. Ať máme, nebo nemáme zkušenost s nemocí.
Žijeme v čase velkých zkoušek.
Chtěla bych vás povzbudit k odvaze svou psychiku řešit, postarat se o sebe. Nezavírat před realitou oči. Samo se to nevyřeší, to mi věřte.
Někdy opravdu stačí dopřát si odpočinek, upravit životosprávu a doplnit si nádobu svých potřeb. (duševní hygiena)
A když to nestačí, není ostuda si nechat pomoc. Odborník vám pomůže zhodnotit váš stav, případně nastavit zklidnění prostřednictvím léků. A pak si můžete velmi pomoci hlavně vy sami.
Protože to vy se znáte a cítíte reakce svého těla.
Byla jsem dnes na procházce se ženou, kterou znám ze základní školy. Život nás každou poslal jiným směrem a já se s ní od „základky“ potkala ve dvou obdobích. Poprvé, když jsme byly mladé maminky. Potkaly jsme se několikrát, když přijela ke svým rodičům, kteří bydlí v sousedství.
Společnou řeč jsme našly v dětech a v trápení se stále opakujícími se nemocemi. Její i naše děti byly náchylné na těžké záněty průdušek. Bylo to tolik povzbudivé a milé povídat si o trápení, které jsme obě zažívaly. Znala všechny komplikace a těžkosti, které k nemoci patřily. Nemusely jsme si mnoho vysvětlovat a porozumění mezi námi proudilo naplno.
Čas plynul, děti nám odrostly a už jsme se nevídaly. Až před nedávnem jsem ji potkala znovu. Život si s námi od minulého setkání těžce pohrál. Ukázalo se, že máme další společné téma: „Boj s psychickou nemocí“
Bylo milé se spolu projít a popovídat. Mluvili jsme o svých životních těžkostech, které nás srazily ke dnu a propukla nemoc. Sdílely jsme se o svých současných životních možnostech. Jaké to je, když máme klidné období a jak to vypadá, když přijdou zlé časy.
Vyprávěla jsem ji, čeho jsou mé dny plné, nebo naopak prázdné. Divila se, že jsem tolik aktivní a co všechno zvládnu…
Já sama ze sebe takový pocit nemám.
Možná to tak na venek působí. Znáte to, zdání klame. Jsem na tom podobně jako vy, zažívám změny nahoru, dolu. Žiju s nemocí už od dětství a životem jsem pochopila, že tato nemoc nefunguje jako běžně známé nemoci. Nevyřeší to jeden recept od lékaře.
Když přijde vážná nemoc, není v lidských silách ji vyléčit. Jde o spoustu okolností a aspektů, které do sebe musí zaklapnout, aby bylo dobře.
To žádný člověk na 100% nezajistí.
Často klečím na kolenou a modlím se. Potřebuji pomoc odborníků, ale musím na sobě pracovat i já sama. Že dělám tohle a tamto … To není moje schopnost a akčnost, ale je to můj způsob, jak bojuju s úzkostí a depresí.
Je pro mě velmi důležitá smysluplnost. Mám ve svých stavech velkou potřebu něco udělat, něco, co je vidět, co něčemu napomůže… Viditelná věc mi pomáhá si uvědomit, že není vše k ničemu a že můj stav je dočasný a já to opět překonám. Nedokážu dělat mnoho, však to znáte, ale každý den se snažím o drobný krůček k zotavení. Každý den zaseju malé semínko, ze kterého může, ale nemusí, vyrůst něco pěkného, dobrého.
Jako každý rok, tak i letos mám za sebou velmi náročné období. Profesně jsem účetní a měsíc leden až březen je čas závěrek a daňových přiznání. Každým rokem mě to zmáhá víc.
Napětí ze zodpovědnosti polevilo, cítím se vyždímaná.
Naštěstí se mi spouští můj automat záchrany. Plánuju, sbírám tipy a nápady co podniknu, až mi bude líp. Je tu čas, kdy budu muset bojovat s trpělivostí.
Moje nová procházková přítelkyně mi dala za pravdu, že i ji smysluplnost chybí. Mám radost, že jsem ji mohla inspirovat. A ona mě zase obohatila o možnost mít v kontaktech dalšího člověka na stejné vlně. Mimochodem, sbírat kontakty na milé lidi, je jedna z velkých pomocí pro těžké časy. Před těmito lidmi můžete být sami sebou i když je vám „mizerně“.
Zotavování je běh na delší trať, ale já už tento závod v životě uběhla několikrát. Věřím, že to zase zvládnu, mám už přece své techniky a taktiky.
A vy to zvládnete taky, můžeme jít třeba občas pomaličku společně.
Podařilo se mi po 40-ti letech dostat pod kontrolu svou psychiku,
která byla stále tvrdě zatěžována a já nevěděla čím?
„Kéž bych byla nadějí všem, kdo touto zkouškou procházejí.“
Můj příběh si přečtete zde:https://jirinkajirkova.cz/muj-pribeh/